Vyhledat
  • Jana Víchová

Žijete cizí životy? Možná ano a nevíte o tom.


Celé dětství jsem slýchala, že nejbližší pomocnou ruku najdu na konci svého ramene. Dlouho jsem se na tuto pravdu odvolávala a neuměla jsem moc spolupracovat s druhými lidmi. Styděla jsem se si říci o pomoc i v okamžiku, když jsem to potřebovala. Bylo mi divné přiznat, že na něco nestačím. Musela jsem se naučit, jak sdílet a jak se cítit dobře v kvalitní spolupráci. Jak požádat druhé o podporu a pomoc. 


Neškleb se, bude z tebe opice

Slýchávala jsem od babičky, že se nemám šklebit do zrcadla, protože budu díky tomu ošklivá opice a nikdo mě nebude chtít. Co jsem slyšela? Že jsem ošklivá opice. 

Neuměla jsem přijímat pochvalu a komplimenty, protože jsem nikdy žádné neslyšela a stejně tak jsem neuměla chválit a podporovat druhé a musela jsem se to naučit. Až když mi kolegyně řekla, že lidi používám bezcitně, bez zájmu a ocenění, tak teprve potom jsem se hluboce zamyslela, co to po mně vlastně chtějí. Přitom jsem je ráda měla a jejich práce si vážila. Mluvila jsem s nimi jasně a srozumitelně, ale chyběl mi jazyk pro ocenění a podporu. Jak bych jej také mohla mít, když jsem jej neměla v jazykovém rejstříku.


Do světa vstupujeme vybavení jazykem našeho kmene - rodiny, přátel, komunity, ve které žijeme. Jazyk si nás kolonizuje, určíme se užívat určitá slova, vyprávět určitě příběhy. O sobě, o životě a životních “pravdách”. O selháních, stížnostech, případně o úspěchu či (častěji) o neúspěchu. Přes jazyk si zvědomujeme zažité “pravdy”, které výrazně ovlivňují náš život. Často jsou to příběhy, které nás nutí něco odsuzovat, nepřijímat sebe ani druhé. Do kola vyprávíme příběhy, které slýcháme kolem sebe a tím, že nevyprávíme ty své, žijeme v jazyce i ve světě druhých. Většinou o nich nepřemýšlíme, bereme je tak, jak jsou a tím si vytváříme hranice toho, co je možné.  


Ten idiot ke mně nemá žádný respekt

Mnoho lidi má pocit, že se komunikaci nemusí učit, že komunikuji dobře, protože jejich svět funguje tak, jak potřebují. Nikdy o tom nepřemýšleli a neví, proč by měli začít. A v tom je zakopaný onen pověstný pes. Pokud o komunikaci nepřemýšlíme, používáme jazyk, který jsme si osvojili v rodině, ve škole nebo od přátel, později v práci. To je v pořádku, ale má to jednu vadu - spolu s podvědomým převzetím jazyka přebíráme i jeho limity a omezení. Do doby, kdy o tom začneme přemýšlet a začneme si tvořit jazyk vlastní. Přemýšlet nad tím, proč každého komu se nedaří, nazýváme například chudinkou (nebo něčím horším), místo abychom obdivovali, co všechno navzdory nepřízni osudu zvládl. Pokud máme kolem sebe chudinky, musíme jim pomáhat a jsme obklopeni nekompetentními jedinci, což často ani nechceme. Pokud nedáváme lidem respekt a hovoříme o nich jako o "idiotech" (dosaďte si tam co chcete), nemůžete čekat, že vám respekt vrátí. Nejprve je potřeba dát, aby mi mohlo být vráceno. V samoobsluze vám také nevrátí na pětistovku, dokud jim jí nedáte.



Co všechno bychom dokázali dělat jinak, kdybychom o sobě, o světe kolem nás a lidech v něm dokázali jinak hovořit? Dokonce není jedno, jak hovoříme sami k sobě, co si říkáme při pohledu do zrcadla, jak hodnotíme své činy. Pokud začneme reflektovat jazyk, můžeme se vymanit z jazyka učitelů a nespokojených rodičů - z věčné nespokojenosti a kritiky, která nám neumožňuje prožívat úspěchy a štěstí, protože nikdy nic není dostatečně “správně”. 

Co by bylo ve vašich životech jinak, pokud byste si dovolili pochvalu za vlastní odvahu pustit se do věcí, které jste sice nikdy nedělali, ale máte chuť začít a naučit se je. Pokud byste si dovedli ve svém okolí vyjednat podporu pro učení a případné (nezbytné) neúspěchy? Pokud byste si dovedli pojmenovat své normy a své standardy. Nebo svá očekávání - a umět je sdílet se svým šéfem, partnerkou, nebo kolegyní... 


Dokud opakuji co jsem slyšel okolo, žiji cízí život

Vědomá komunikace nás vede k přemýšlení o tom, co, proč a komu říkáme a jaké důsledky tato komunikace má. Oblíbené rčení - co na srdci to na jazyku zde dostává povážlivé trhliny. Protože tato strategie komunikace vůbec nepočítá s důsledky, které musí nést. 

Často se dostáváme do pasti velké odvahy a přílišného respektu. Pokud jsme odvážní, řekneme všechno, co si myslíme bez ohledu na důsledky. Pokud máme příliš respektu, neřekneme to, co potřebujeme právě díky přílišnému respektu. 

Když začneme reflektovat jaký jazyk vlastně užíváme, jak hovoříme k sobě, co si říkáme, můžeme byt zděšení, ale je to skvělý první krok k tomu, abychom začali vyprávět jiné příběhy, používali jiná slova, osvojovali si nové jazykové dovednosti, které nás mohou posunout k tomu, abychom žili svůj vlastní život. Abychom si mohli začít vybírat, které příběhy a slova chceme používat a která ze svého života propustíme. 

Místo kritiky můžeme začít používat podporu, místo zlosti k sobě zkoušet být laskavý. Nespokojenost začít nahrazovat respektem k tomu, co máme. Růst a očekávání položit na základech svých opravdových  potřeb, nikoliv konzumních a z venku nakoupených a druhými dodaných požadavků na to, jací bychom měli být. 


Svět a sebe tvoříme tím, jak hovoříme o sobě, k sobě a o druhých. Na nás a našem jazyce záleží, jakými  příběhy bude zaplněný.  


1 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše